Život s Ďáblem - 2. část

     Při následující návštěvě rodičů jim chtěla Hanka vyprávět o svém manželství a zeptat se, jestli by se nemohla vrátit domů. Ale než jim stačila něco říct, pochopila, že to není možné. Její pokoj nyní obýval její bratr, a přijít i s miminkem do jejich třípokojového bytu v paneláku jí připadlo sobecké. Svůj vlastní byt si samozřejmě dovolit nemohla, byla v pasti. Rozhodla se tedy bojovat, a tak Jardovi naznačila, že pokud ji bude bít, odejde - a kupodivu to fungovalo. Jarda sice začal místo bití ničit ve vzteku zařízení bytu, ale Hanku již nebil. Ona se snažila ho neprovokovat a vycházet mu vstříc, a nakonec se životu v tomto podivném manželství přizpůsobila.

Ilustracni foto     Po narození Jarouška a za rok Pavlíčka navenek působili jako šťastná rodina. Hanka se snažila udržovat domácnost podle manželových představ, s nikým se moc nestýkat a hlavně neodporovat. Totéž naučila i děti, které vše pochopily a i ony se přizpůsobily. Pokud tátu naštvaly, věděly, že nejlepší je se schovat pod postelí či stolem a počkat, až táta rozmlátí další kus nábytku a pak odejde do hospody. Poté máma vše uklidí, klukům domluví, a do rána se vše zase srovná. Druhý den jim táta přinese třeba bonbóny nebo nový míč a bude si s nimi hrát. Hlavně mu nesmějí v ničem odporovat...
     Všichni známe rčení, že člověk si zvykne i na šibenici. Je to tak, člověk se dokáže přizpůsobit, přehodnotit a pokroutit vlastní názory i pravdu tak, aby mohl žít. Zprvu se jedná o pud sebezáchovy, později se vyvine jakási závislost i otupělost dohromady. V době, kdy Jarda s Hankou emigrovali, byla již naprostou loutkou v rukou svého muže. A Jarda si byl vědom své nadřazenosti a moci v rodině. Když se jim vedlo dobře, měl dobrou náladu a celá rodina byla relativně v pohodě. Když ale přišly problémy, dokázal neuvěřitelně věci. Nejčastěji vyhrožoval sebevraždou, pak sebral auto, odjel a neozval se několik hodin. Když ho Hanka o něco prosila, udělal pravý opak. Kupoval na dluh a pak jí vyčítal, že neumí hospodařit s penězi. Její oblíbené věci ničil pokaždé, když ho naštvala, třeba i tím, že nekoupila nebo neuvařila přesně to, na co měl zrovna chuť. Pokud si kluci po sobě něco neuklidili, táta jim to rozbil a vyhodil. Malý Pavel si tak nechtěl se svými hračkami ani hrát. Nejmladší Adélka si zase nejraději hrála pod stolem, a ve čtyřech letech se stále počůrávala.
     To ráno, kdy jsem Hanku objevila na verandě, Jarda v kuchyni zakopl o zapomenutou hračku. Jako vždy, každou neposlušnost si vysvětlil jako vzpouru proti své osobě. Hračku sebral a mrštil směrem ke dveřím, do kterých zrovna vcházela jeho žena. Těžké, kovové auto ji udeřilo přímo do obličeje. Vykřikla překvapením i bolestí, ale tím Jardu ještě více rozzuřila. Rozmlátil pár talířů a s obvyklým výkřikem, že než žít s takovými pitomci, tak jde radši nabourat autem do zdi, odešel...
     Nechápala jsem. Ani Hanku, ani Jardu, ani strach, ve kterém musely jejich děti vyrůstat. Nechápala jsem hodně věcí, ale nabídla pomoc. Zbytečně. Hanka se k Jardovi vrátila, za kytici růží a diamantový prstýnek. Jarda ji přece miluje, jinak by nežárlil. A potřebuje ji. Kdo by se o něj staral. A děti potřebují tátu. Navíc, kdo jiný by o ni stál? A pak se odstěhovali, ztratili se z mého života. Nevím, jak to s nimi dopadlo, ale zřejmě jsou stále spolu, ve svém podivném manželství a světě, kterému rozumí jen oni dva. A já jsem jim neuměla pomoci.
     Za pár let jsem měla možnost pracovat jako dobrovolnice pro Catholic Charities, největší soukromou organizaci v sociální pomoci v USA. Jedním z našich úkolů bylo pomáhat většinou ženám s dětmi, které se dostaly ze spárů násilníků - zajistit bydlení, sehnat práci a celkově jim pomoci na cestě k samostatnému životu. Mnohé nepracovaly léta, neměly žádnou kvalifikaci, neuměly se o sebe postarat. Děti byly zakřiknuté, trpěly nočními můrami a depresemi. Postiženými ale nebyly jen ženy, našlo se i pár mužů, kteří byli týráni svými manželkami, nebo partnery. Ti se ale dokázali vzpamatovat mnohem rychleji, neboť většinou nebyli na svých partnerech finančně závislí.
     Přibližně roční zkušenost mi pomohla otevřít oči a přemýšlet nad tímto problémem. Drtivá většina lidí zůstávala v těchto vztazích až do té doby, dokud nebyli nějak donuceni situaci řešit. Věděli, že být bit není normální. Věděli, že psychické týrání není normální. Věděli, že ubližují svým dětem, a že to není normální. Věděli, že chronická žárlivost a nekonečné scény nejsou normální. Ale báli se něco změnit. Psychologové tento úkaz nazývají codependency, jedinec jedná proti své vůli i přirozenosti ve snaze přežít. A málokdo je dostatečně silný tento vztah opustit, většina se bojí jak partnera, tak vlastní schopnosti se o sebe postarat, neboť jejich sebevědomí bylo dávno zadupáno do země.
     A tak řešení pro mnohé přišlo po dlouhých letech trápení. Někdy tím, že sousedé zavolali policii. Někdy návštěvou lékaře, který zjistil známky týrání. Někdy zase pomocí školy a sociální péče. Často zasáhla rodina, příbuzní či přátelé. A někdy přišla pomoc až za cenu těžkého ublížení na zdraví, pokud měli štěstí. Ne všichni totiž přežijí... Každá situace je jiná, každý člověk je jiný. Neznám univerzální recept a nevím, jak nejlépe těmto lidem pomoci. Ale jedno vím naprosto jistě: Ani jedné z těchto obětí nepomohla lidská lhostejnost!