Jak český sněhulák zazářil v americké televizi

     Když jsme se před několika lety stěhovali z Floridy zpátky do Missouri, naše děti se asi nejvíce těšily na zimu a hlavně na sníh, který dcera již pár let neviděla, a náš nejmladší syn vlastně nikdy, protože se na Floridě narodil. Starší sestra mu proto již od léta o sněhu pravidelně vyprávěla, a samozřejmě i o všech sněhových zábavách, včetně koulování, bobování a stavění sněhuláků, a tak náš tříletý špunt sedával u okna a vyhlížel to bílé nadělení už od září, kdy tu ještě byla třicetistupňová vedra.

     Jenže zrovna ten rok na sebe opravdová zima nechala dlouho čekat. Začátkem prosince jsme tu sice měli malý poprašek, který ale roztál během jediného dopoledne, a tak přinesl dětem víc zklamání než radosti. Mezitím se blížily Vánoce, ale venku bylo jen pošmourno a šedivo. Začalo se nám i trochu stýskat po jižní Floridě, kde bylo v tuto dobu teplo a sluníčko. Děti napsaly a nakreslily dopisy Ježíškovi, ve kterých si dcera přála na prvním místě sníh a syn rovnou i sněhuláka, a já jsem si jen hrozně přála, aby je Ježíšek vyslyšel a ten vytoužený sníh jim nadělil.
     Od začátku prosince začali mnozí okolní sousedé zdobit své domy. Na verandách se objevila vánoční světla, na dveřích věnce a kříže, na trávnících ohromné betlémy i Santa Clausové a sobí spřežení. A před domem naproti si sousedka vystavila ohromného nafukovacího sněhuláka. Naše rodina si na žádnou okázalou venkovní výzdobu nepotrpí, ale musím se přiznat, že jsem zaváhala, a malou chvilku jsem měla nutkání běžet do obchodu a koupit sněhuláka z umělé hmoty, aby to mým dětem nebylo líto. Naštěstí mě zachránila nejstarší dcera, která našemu nešťastnému benjamínkovi vysvětlila, že my si postavíme sněhuláka opravdového, z pravého sněhu.
     Nakonec jsme se dočkali až několik dni před Štědrým dnem. Tentokrát nenapadl jen malý poprašek, ale přihnala se pořádná sněhová bouře, a sněhu jsme najednou měli na zahradě téměř metr. Celou noc jsme slyšeli, jak silničáři odklízí sníh a sypou sůl, a druhý den ráno nám na tu bílou nádheru vysvitlo jasné sluníčko. Děti by ten den doma neudržel ani pár volů, jak říkával náš děda, a tak nadšeně dováděly na zahradě i s naší labradorkou Bellou, která byla v té době teprve půlroční stěně, a byla z toho všeho vykulená a nadšená přinejmenším stejně jako náš malý syn.
     Po dopoledním kouličkování a bobování jsme se s chutí pustili do stavění prvního sněhuláka. Byl ohromný, stál sice trošku nakřivo, ale jinak to byl fešák s mrkvovým nosem, tmavýma očima a pusou vyrobených z kamínků, a pletenou čepicí i šálou. Moc se nám povedl, a tak jsme se rozhodli, že mu postavíme menšího kamaráda, aby mu nebylo smutno. Dcerka se za vydatné pomoci mladšího brášky pustila do díla, a já jsem jen odskočila domů, abych jim uvařila horký čaj na zahřátí. Za minutu ale slyším, jak mě děti volají ode dveří a ptají se, jestli je může natočit televize. Nechápavě vycházím před dům, kde opravdu stojí auto místní televizní stanice, a vedle našeho sněhuláka se na mně usmívají reportérka s kameramanem.
     Po vzájemném představování mi vysvětlují, že byli natáčet řetězovou dopravní nehodu na nedaleké dálnici (žádná vážná zranění), a cestou zpátky hledali zajímavé náměty na vánoční výzdobu, a okouzlil je zrovna náš sněhulák Ferda. Žádají mě o povolení, aby si ho mohli natočit i s tvůrci a jejich psím pomocníkem do večerních zpráv. Povolení jim samozřejmě dávám, a na oplátku dostanu vizitku televizní stanice i s časem, kdy se z našeho právě vyrobeného sněhuláka stane celebrita. Poté se kameraman pouští do práce a pilně natáčí, jak synek přidává Ferdovi knoflíky, dcerka mu buduje kamaráda, a pes mezi nimi poletuje a rozhazuje sníh na všechny strany. 
     Když natáčení končí, stojí nám před domem hlouček dětí, a všechny obdivují Ferdu, nabízejí pomoc s výrobou jeho kamaráda, a některé nabízejí i své čepice a šály, aby druhému sněhulákovi taky nebyla zima. Až do setmění je u nás před domem veselo, neboť po velkých sněhulácích stavíme malé sněhuláčky pro ostatní děti, a pak i různá zvířátka, domečky a jiné blbůstky. Večer pak děti netrpělivě sledují zprávy a mají ohromnou radost, když se v nich konečně objeví i s Ferdou, kterého reportérka nadšeně vychvaluje a pobízí děti i rodiče doma u obrazovek, aby se takových výzdob objevilo před domy v našem městě více.
     Po zprávách jsem je uložila do postelí, a malý benjamínek mě najednou obejmul a pošeptal mi:
     "Mami, to byl ale krásný Ježíšek."
     "Jak to myslíš?" divila jsem se, "Ježíšek přece ještě nepřišel, dárky ti teprve přinese za pár dní."
     "Ale ne," tvrdil mi náš špunt s vážnou tváří. "Teta Juli nám ve školce říkala, ze dárky nám přinese Santa Claus. Taky jsem mu nakreslil dopis, aby mi přinesl vláčky."
     "Aha, tak ty jsi napsal Santa Clausovi o vláčky a Ježíškovi o sníh a sněhuláka?"
     "Přesně," usmál se spokojeně a pomalu zavřel oči únavou. "Santa sice nosí dětem hračky, ale sníh a legraci přeci nosí jenom Ježíšek." 
    

Přeji všem krásný víkend!