Pro mé děti jen to nejlepší

     Domnívám se, že my matky jsme takový speciální druh Homo sapiens (člověka rozumného), ale určitě se od ostatních nerozlišujeme tím, že bychom byly o něco rozumnější, právě naopak. Ve chvílí, kdy se celkem rozumné a normální ženě narodí první potomek, promění se v psychicky nevyváženého jedince, kterým zřejmě zůstane až do svého posledního dechu. Vše začne už v porodnici, kde nenápadné porovnáváme náš velký zázrak s těmi ostatními, rozumějte obyčejnými miminky, a naplní nás neuvěřitelná pýcha, že to naše mimčo je nejen nejkrásnější a viditelně nejchytřejší, ale dokonce už druhý den po narození má mnohem zdravější barvu než ti ostatní! To, že má ve skutečnosti žloutenku, jak nám později prozradí paní doktorka, nás sice na pár dní a hlavně nocí pořádně vyděsí, ale i tak budeme ještě celá léta vyprávět, jak naší Michalce ta lehce broskvová pleť náramně slušela.

Amish farmar

     Po příchodu domů z porodnice naše psychická rozpolcenost vypukne naplno. Když přibližně po měsíci přestaneme na miminko zírat 24 hodin denně a neuváženě na dvě hodiny usneme, dostaví se velké trauma. Uvědomíme si totiž, že zřejmě není v našich silách neustále sledovat a ochraňovat našeho drobečka před všemi nástrahami tohoto světa, a to není příliš radostné zjištění. Ale emoce rychle zvítězí nad rozumem a my víme, že by v tom byl čert, abychom se o to s plnou silou nepokusily. A tak v následujících měsících i letech strkáme chránítka do zásuvek, odstraňujeme z našeho okolí nebezpečné předměty, zvířata i jedince, nemocného potomka si stěhujeme k sobě do postele a rozespalého manzela do obýváku na gauč, matláme vlastní domácí přesnídávky a nakupujeme drahé hračky, aby nám snad Tomášek intelektualne nezaostával. Spokojené a bezpečné dětství našich ratolestí se tak stává hlavní náplní našeho života.
     Stará a známá pravda nám říká, že každý rodič chce pro své děti jen to nejlepší nebo také, aby se jeho děti měly lépe než se měl on sám. To je určitě pravda, ale háček je v tom, že si nejsme vždy tak úplné jisti, co to je to "nejlepší" nebo "lépe než já". Já jsem vyrůstala v 70. letech minulého století (to zní jako hrozně dávno!) převážně v severních Čechách, a své dětství považuji, hlavně díky své milující rozvětvené rodině a kamarádkám, za více než šťastné a spokojené. Nepamatuji si, že by mi něco podstatné opravdu chybělo nebo se mi něčeho nedostávalo, i když vím, že u mých rodičů a prarodičů tomu bylo trochu jinak. Oni však ani slůvkem tehdy nenaznačili nám dětem svá trápení či obavy, protože se nám také snažili zabezpečit šťastné a bezpečné dětství, což se jim také podařilo, a za což jim jsem a vždy budu neskonale vděčná.
     V sobotu ráno jsem chodívala s babičkou nakupovat do místního "konzumu", jak říkávala babička, kde nám ještě nalévali mléko do bandasky a sypali rohlíky do síťovky. Najednou to ale nebylo, neboť mléko přivážel mlékař v sedm ráno a rohliky pekař až kolem deváté. A chleba přivezl kupodivu jiný pekař až v jedenáct. Maso a uzeniny se naštěstí vozily ve čtvrtek, a tak jsme my děti měly mezi tím stálým pobíháním do "kozumu" pro rohlíky a chleba ještě alespoň chvilku pauzu, ale musely jsme si v létě dávat pozor na nakupující z blízkého pionýrského tábora, protože kdyby se dostali ve frontě před nás, rohlíky ani chleba by jsme už domů na víkend nepřinesly. Vlastně nám to tehdy přišlo skoro jako hra, pionýrský tábor byl náš úhlavní nepřítel a my jsme se radovaly, jak jsme je doběhly. I to pobíhání sem a tam nám taky nijak nevadilo, byly jsme plni energie a maminka nás zásobovala čerstvými voňavými buchtami na posilněnou, ale jak dokázaly tehdy za dopoledne vše nakoupit mladé maminky s miminky a ještě uvařit oběd, to musel být malý zázrak.
     Podstatné zde ovšem je to, že naše mléko i rohlíky byly čerstvé a voňavé a chutnaly prostě božsky - tak, jak mi nic z žádného supermarketu zde uprosted státu Missouri prostě nechutná a chutnat nikdy nemůže. Ne že bych si dělala nějaké hloupé iluze o tom, že by byl bolševik o morální třídu výše než kapitalistické korporace, a usilovně se snažil nám dodávat potraviny pouze čerstvé a bez chemikálií. Skutečnost je taková, že bolševik nám dával to, na co mu rozum stačil, a k našemu velkému štěstí mu chyběly technologie a znalosti na to, aby nás krmil hůře než činil. Pokud tomu snad někdo nevěří, stačí mrknout do Číny, kde se po zavedení těchto technologií děje víc průšvihů se závadnými potravinami než v celém zbytku světa. Ale to není žádná náplast pro rodiče, který dbá na zdraví své rodiny a chce, aby jeho děti jedly zdravě a chutně, tak jako kdysi on sám. A to bývá zejména v zahraničí občas trošku složitější.
     Minulou sobotu jsem musela opět nečekaně do práce, a tak jsem vyslala na nákupy manžela s dětmi. Pro čerstvé pečivo vyrazil do pekárny v Columbii a pro čerstvé mléko, máslo, vajíčka a maso do Amish obchodu v Eldonu. Amish farmáři jsou mými nejmilejšími dodavateli mezi místními drobnými zemědělci. Jsou to potomci osadníků, kteří sem přišli z Německa a Svýcarska převážné na počátku osmnáctého století, a svým způsobem života dobrovolně prakticky "zmrzli" v čase. Zásadně při pěstování plodin nepoužívají žádné chemikálie ani jiné moderní vymoženosti, včetně hospodářských strojů nebo elektřiny. Svá políčka obdělávají pluhem jako Přemysl a do města jezdí v černých bryčkách, tažených koňmi. Platí sice řádně všechny daně jako ostatní občané, ale nemusí si platit žádné důchodové pojištění, neboť ho nevyužívají. Věří v šetření na horší časy a v rodinu, která se o své staré členy postará sama. Určitě nejsou dokonalí, neboť na druhou stranu věří, že vzdělání dětem nad 15 let spíše škodí, a odmítají je posílat dále do školy. Každý z nich má ale právo se rozhodnout, jestli chce v tomto způsobu života pokračovat i v dospělosti nebo odejít do moderního světa. Někteří jsou velmi přátelští a rádi si povídají, jiní jsou velmi uzavření a s okolní civilizací se stýkají velice málo. Jejich potraviny a výrobky jsou tak blízko organickým potravinám, jak je to jen dnes možné.
     V sobotu odpoledne, když jsem konečně dorazila dómů z práce, manžel již vařil večeři, a tak jsem se nadšeně pustila do přípravy našich tradičních domácích pochoutek na neděli - pečení chleba, výroby tvarohu do buchet a na pomazánku, a také do výroby domácích jogurtů. Když ale celá rodina dávno spala, zamyslela jsem se (opět) nad tím, jestli to vše dělám správně, a hlavně vyrovnaně - aby mé děti měly ten správný poměr nejen mezi českým a americkým, ale i mezi moderním a tím starším způsobem života. Když si přejí jeden den k večeři pizzu, upeču ji, ale druhý den jim na oplátku uvařím třeba bramboračku. Když chtějí před večeří hrát videohry, fajn, ale po večeři vypnu televizi a hrajeme pro změnu "Člověče, nezlob se". Když chtějí jít s kamarády do kina, musí mít nejprve hotové své domácí povinnosti. A když jedou v létě na týden do Disneylandu, další týden dovolené strávíme ve stanech na řece. Je to ale pro ně opravdu to nejlepší, nebo je to jen zbytečná a zoufalá snaha psychicky labilní matky o zastavení času a prosazování toho, co jen já považuji za to správné?
     Vážně nevím - vím jen, že dělám, co umím. A za odměnu mi pak v neděli ráno do postele skočí šestiletý rošťák a začne se mnou cloumat:
     "Maminko, vstávej, je půl osmé a já mám hrozný hlad!"
     "A co by sis přál k snídani?" ptám se rozespale.
     "No přece chlebíček s tvarohovou pomazánkou a jogurt!" povykuje nadšeně.
     "A chceš, abych ti zatím pustila v televizi pohádky?"
     V tu chvíli se ve dveřích objeví rozcuchaná hlava mé starší puberťačky, která za brášku hbitě odpoví:
     "Ne, protože až se nasnídáme, chceme upéct buchty a zahrát si Člověče, nezlob se..."

Přeji všem krásný den, hlavně pak všem maminkám, a to nejen v zahraničí!
Pavlína O'Toole