„Dlouhodobé domácí násilí: být takto týrán je jako být unesen a mučen za výkupné, kde nikdy nedáte dohromady dost, aby to únosci stačilo.“ Rebecca J. Burns
Pokaždé, když se ve zpravodajství dozvíme o tragédii, při které hrálo významnou úlohu domácí násilí, jsme šokováni. Jak může být někdo tak úchylný, že týrá své nejbližší? Většina lidí správně vycítí, že se jedná o osoby psychicky nemocné nebo minimálně s výrazně pokřiveným pohledem na mezilidské vztahy, a že takoví lidé se prostě v každé společnosti nacházejí. Problém ale je, že značná část populace vidí zjednodušeně i vinu obětí, a tak situaci hodnotí slovy:
„Proč od něj jednoduše neodejde?“
„Asi se jí to líbí, když s ním zůstává.“
„Tohle by se mně nemohlo nikdy stát!“
Odsoudit oběť je hrozně jednoduché, a zároveň nám to dodá pocit jistoty, že nám nebo našim blízkým by se to prostě nemohlo nikdy stát. Je dost těžké pochopit, jak někdo dobrovolně zůstává tam, kde je terorizován bitím, nadávkami, ponižováním nebo dokonce ohrožován na životě. Ještě těžší je pochopit, proč se oběť svého trýznitele nakonec i zastane proti těm, kteří jí chtějí pomoci. Prostě si za to může sama, a nemá smysl k ní cítit nějaké sympatie...
Ne tak rychle, problém je daleko složitější, než by se mohlo zdát. Nejdůležitější si je uvědomit, že v případě domácího násilí je VŽDY přítomná manipulace, vydírání, výhružky a sliby. V průměru, každá oběť od takového násilníka odejde několikrát.
Násilí může být psychické, fyzické, sexuální, ekonomické nebo sociální, a často je to kombinace několika nebo všech. Může se ho dopouštět jak muž tak žena, a není omezeno na žádnou sociálně-ekonomickou vrstvu ani na věk. Ten nebo ta, kteří se ho dopouští, často používají uzavřený kruh činností, kterými mají situaci pod kontrolou, tedy v jejich vlastní mysli:
Násilí – partner se dopustí nějakého násilí na tom druhém.
Vina – oběť pociťuje vinu, že nějak způsobila trápení tomu, kdo reagoval násilím. Mnoho žen tuto vinu cítí, neboť se domnívají, že nesou zodpovědnost za vztahy v rodině. Násilník vinu nepociťuje, i když se omlouví, je to jen proto, aby se vyhnul následkům svých činů.
Vysvětlení – násilník si zdůvodňuje své chování, například tím, že byl sám jako dítě týrán nebo alkoholem. Většinou ale přenese odpovědnost svého chování na oběť prohlášením, že ho nějak něčím vyprovokovala.
„Normální“ období - v tomto období se násilník snaží nabýt zpět svou moc a získat si důvěru. Chová se, jako se nic nestalo. Podobné chování může způsobit, že si sama oběť připadá jako blázen. Další taktika je být neobyčejně šaramatní, pozorný a milující. Cílem je přesvědčit toho druhého, že to, co provedl, byla velká chyba a výjimka, že je opravdu ochoten se změnit a hluboko v duši je skutečně takový, do jakého se kdysi zamilovala. Tímto obdobím také každý vztah začíná, a pro partnerku je obtížné věřit, že se za touto maskou skrývá monstrum, které by ji bylo schopno ublížit.
Snění a plánování – násilník získal zpět ztracenou půdu, a je připraven na další úder. V tomto období sní a plánuje, jak toho druhého pokoří a zdeptá. Často stráví dny nebo hodiny vymýšlením, co mu partnerka provedla a jak za to zaplatí. Nejčastějším „proviněním“ partnerky je vymyšlená nevěra, na kterou ona ve skutečnosti nemá ani čas ani energii, protože vztah s ním ji příliš vyčerpává.
Spuštění akce – násilník vytvoří situaci, ve které oběť udělá kritickou chybu a spustí tím další Násilí. „Chyba“ může být jak špatné jídlo k večeři, tak návštěva kamarádky nebo třeba plačící potomek. Důvod se najde vždy.
Hlavním důvodem, proč lidé v takovém vztahu zůstávají, jsou děti. Domnívají se, že je lepší násilnický rodič než žádný. Situace, ve které žijí, a neustálý strach se podepíše na jejich psychice natolik, že nedokáží situaci posoudit objektivně. Mají strach, že nedokáží dětem zajistit dobré zázemí. Mají strach ze soudu, sociálky, o finance. Mají strach, že by mohly o děti přijít. Bojí se, že ten druhý s dětmi zmizí nebo jim ublíží, protože podobné výhružky slyší pokaždé, když se pokusí o únik.
Většině obětí je vyhrožováno, pokud by snad chtěli odejít. Strach z toho, co by následovalo, je dokáže naprosto ochromit. Pokud se podíváme na statistiky, je v nich prokázáno, že v největším nebezpečí se ženy i děti ocitají ve chvíli, kdy se snaží ze vztahu uniknout. Logicky, pokud se chovají podle přání toho, kdo jim ubližuje, jsou paradoxně v relativním bezpečí.
Mnoho obětí domácího násilí nemá kam odejít (nebo má ten pocit), a nemají potřebné finanční prostředky. Mají strach, že nedokáží zajistit potřeby své a svých dětí – vysokému procentu žen se po rozvodu sníží životní úroveň daleko více než mužům. Jejich sebevědomí je na bodu mrazu, a násilník navíc často kontroluje peníze, aby se ten druhý osamostatnit nemohl. Navíc ji často co nejvíc izoluje od rodiny a přátel, aby u nich mohla jen těžko hledat podporu. Není neobvyklé, že ji v okolí pomlouvá a naznačuje o ní, že je tak trochu blázen.
Bez pomoci a rady zvenčí, ona si časem na jeho chování zvykne a začne jí připadat normální. Často začne pochybovat o vlastním duševním zdraví. Časem začne věřit i tomu, že je to vlastně i její vina a odpovědnost. Okolí jí pomůže málokdy, protože slyší od ostatních řeči typu – všude je něco. Rodině se svěřit stydí nebo jí nechce být na obtíž. Pokud se vdávala mladá, má pocit odpovědnosti za vztah, v dobrém i ve zlém. Věří, že láska a pochopení partnera změní. On jí v tomto přesvědčení samozřejmě podporuje.
Ženy mají také často strach, že jim nikdo neuvěří. Násilníci jsou často lidé s šarmem, oblíbení, přátelští a úspěšní, a navíc zdatní lháři a manipulátoři. Nedělá jim problém nejen zapírat, ale otočit vše proti oběti, a tím ji znemožnit. Pokud si přátelé mají vybrat mezi ufňukanou, vyčerpanou a potřebnou troskou a jejím sebevědomým, okouzlujícím a úspěšným protějškem, jak se asi rozhodnou? Svoji úlohu navíc sehraje nejen mužská solidarita, ale i nepoučitelné ženy, které cítí příležitost pro sebe, pokud jsou nezadané. Zadané ženy zase nemají zájem se přátelit s možnou konkurencí. Tomuto klamu a posunu viny navíc dokáží klidně podlehnout i odborníci jako jsou soudci nebo sociální pracovníci.
Nejhorší napáchané škody jsou ty psychické. Neustálý pocit strachu, studu a ponížení dokáže časem rozložit i ty nejsilnější jedince. Oběť nakonec žije buď ve stádiu iluze nebo je natolik psychicky vyčerpaná, že je schopná se postarat pouze o základní fungování, a na plánování a vlastní provedení úniku jí nezbývá energie. O to se konečně její povedený partner snaží nejvíce – zaměstnat a omezit ji tak, aby pro ni nebylo úniku.
A jak může někdo pomoci? Pokud znáte někoho, u koho máte podezření, že je týrán, a chcete mu nějak pomoci, není to lehká situace. Oběť má strach z následků, svému okolí nedůvěřuje, a navíc možná stále doufá, že se její partner změní. Nikdo se také nechce sám vydávat nebezpečí násilí. Existuje ale několik věcí, které podle webových stránek organizací se specializací na domácí násilí může udělat každý z nás:
- nekritizujte oběť, ale dejte jí najevo, že jste na její straně
- vyslechněte ji bez odsuzování
- nedávejte přímé rady, nepřesvědčujte ji o ničem, ale poukažte na její možnosti
- doporučte jí telefonát nebo návštěvu organizace, která se domácím násilím zabývá
- mějte na paměti, že důležitější než ukvapený zásah je bezpečí oběti, jejich dětí i vaše
Na závěr snad jen malé upozornění – muži bývají týráni také, i když se forma většinou liší. Život s uječenou hysterkou, která vydírá a terorizuje partnera i děti dokáže napáchat stejně škody jako chlap, který fackuje a rozbíjí zařízení bytu. Stud a pocit ponížení je u muže o to horší, že má oprávněný strach, aby se nestal terčem posměchu ostatních. To je hrozná nespravedlnost, násilník je násilník, i když je to žena, a každá oběť si zaslouží, aby se k němu ten druhý i společnost chovali s úctou a nabídli mu stejnou pomoc.
Pokud někdo nechce nebo nemůže pomoci, ať alespoň neodsuzuje situaci, o které nic neví nebo ji nechápe. „Ta slepice“ nebo „ten blbec“ si prožívají nebo prožili své vlastní peklo, o kterém většina z nás nemá ani potuchy.
Hezký den,
Pavlina O´Toole
Na velmi osobitou žádost paní Pochové doplňuji zdroje mých informací:
Kruh násilí je popsán snad ve všech učebnicích Abnormální Psychologie. Jedná se o tak základní a všeobecnou znalost, že citace jednoho autora není možná. Nachází se ale také na těchto vebových stránkách, které v případě zájmu nejen paní Pochové doporučuji k přečtení: http://helpguide.org/mental/domestic_violence_abuse_types_signs_causes_effects.htm
Samotný obsah textu je souhrn volného výkladu brožury z krizového centra proti domácímu násilí. Není tam uveden autor, jedná se opět o všeobecně známé informace. Text neobsahuje citace žádných konkrétních osob ani žádný autorský zdroj.
Velká část textu vychází z mých osobních zkušeností jako dobrovolník pro dobročinnou organizaci, která se zabývá domácím násilím.
U motta známých osobností a spisovatelů jako je Rebecca J. Burns se zpravidla neuvádí kniha, pouze jméno autora. Pokud to ale čtenáře zajímá, zde jsou její motivační webové stránky, mimochodem velmi inspirativní: http://thelaststraw.wordpress.com/quotes/
