Stalo se to asi před dvěma lety, úplně nečekaně a zákeřně. Naše roztomilá, veselá a mazlívá dceruška Kristýnka záhadně zmizela z našeho života, a místo ní se tu objevilo podivné a nevyzpytatelné stvoření, po jehož původu stále marně pátráme. Manžel, který má rád sci-fi, se domnívá, že jsme se stali objektem nějakého šíleného experimentu. Naši malou Kristýnku nám prý unesli mimozemšťané, a vyměnili nám ji za technicky vyspělého robota, který na nás zkouší psychickou odolnost celé lidské rasy. Pokud je to pravda, tak vážení spoluobčané, řeknu vám to na rovinu - je to s námi lidmi dost nahnuté.
Já ovšem s jeho názorem souhlasím jen částečné, neboť mě matou na jednu stranu asociální a na stranu druhou občas i téměř komunistické prvky chování tohota tvora, a tak mám silné podezření, že za tím může být i nějaké politické spiknutí! Také si ovšem matně vzpomínám, že něco podobného nás již v minulosti postihlo s našimi staršími dětmi...
Jak to tedy vlastně začalo? Jednoho sobotního rána do kuchyně vstoupila osoba, kterou jsem do té doby považovala za naši milou Kristýnku. Na můj nevinný dotaz, jak se vyspinkala, obrátila oči v sloup a zamumlala cosi v cizí řeči. Zbystřila jsem. Nejdříve jsem se bála, že ji postihla jen nějaká běžná viróza, která má velmi ošklivý průběh, a projevuje se zvýšeným ukazováním bělma očí, pomatenou řečí, klátivými pohyby a vůbec celkově zhoršenou koordinací, a také rychlým a nepředvídavým střídáním hlasitých výkřiků nadšení, zloby i lítosti. Nemoc jistě ošklivá, ale snad léčitelná mou nekonečnou trpělivostí a láskou, kdyby mě tedy od sebe stále neodstrkovala...
Po dvou letech jen vrtím hlavou nad svou vlastní naivitou. První příznaky byly jen neškodným zahřívacím kolečkem před tím, co následovalo! Neškodné kroucení oči a nesrozumitelné brblání bylo záhy vystřídáno daleko razantnějšími výroky, a to i na adresu dalších členů rodiny. Stvoření začalo propadat zádumčivým stavům i hysterickým záchvatům na podnět jako "ses na mně divně podívala" a "ten malý skřet je všude, kam se kouknu". "Malým skřetem" rozumějte mladšího sourozence, který právě prošel kolem JEJIHO pokoje do toho svého, neboť tam jiná cesta nevede, a spánek i on občas potřebuje.. Můj "divný pohled" zase naznačoval, že dívat se jakkoliv a kamkoliv v mém vlastním domě není žádoucí. Tento experiment začíná být docela zajímavý.
Během následujících měsíců se začaly dít divné věci. Všimla jsem si, že mi mizí ze šatny různé části oděvu, zejména drahé a značkové věci, které si tak trochu hýčkám, abych je později našla zmuchlané, špinavé a dokonce i s dírkami ve špinavém prádle. Na můj nesmělý dotaz, proč se tak děje, jsem se dozvěděla, že chudák stvoření nemá co na sebe, když tedy nepočítá nemožný hadry a věci, které ji dělají moc tlustou. Samozřejmě, jako správný rodič jsem vše chtěla napravit a vydala se s dítkem za nákupem nového oblečení. Před zkušební kabinkou sedím dodnes.
Po oblečení mi začaly mizet i další maličkosti, které jsem do té doby považovala za celkem soukromé, a na jejichž výčet by mi nestačil celý víkend. Snad jen malý příklad - pokud nemohu před odchodem do práce najít ani make-up ani hřeben, mám náladu značně pokleslou. Jiné věci pak naopak začínají přibývat, jako třeba - nepořádek! Vlhké ručníky, zamotané do klubíček, se povalují v rohu koupelny, hned vedle papírku od bonbónu. Po neuváženém vstupu do pokoje našeho stvoření jsem na místě zešedivěla a dojatě zavzpomínala na roztomilé děvčátko, které mi ještě před nedávnem nadšeně pomáhalo s úklidem. Co zvládla má dceruška v šesti letech, stvoření, ač mnohem starší, nezvládá, a ani do tě šatny, chudinka, netrefí. Je ovšem zajímavé, že dokáže ovládat všechny technické vymoženosti a hračky, textuje jako o život, ale zmáčknout knoflík u myčky na nádobí je mimo dosah jejího chápání!
Zarputilé útoky na rodinné finance se stupňují. Při pohledu na účet za mobilní telefon omdlím. Jen hodiny po velkém nákupu se dozvím, že v lednici není nic k jídlu, a tak bychom měli jít na večeři do restaurace. Také tento víkend dávají v kině asi tři nové filmy, které potřebuje nutně shlédnout, aby nebyla ve škole za blbce. Po mě ale celkem nic nechce, stačí, když ji tam třikrát i s kamarádkami odvezu a zase vyzvednu. Jo, a ještě potřebuje samozřejmě peníze na film a občerstvení, haha. Ve chvíli, kdy jen smutně upozorním na ten účet za telefon, dozvím se, že jsem hnusná materialistka, a že si to už dávno odpracovala, protože umyla tento týden i nádobí a vytřela po sobě koupelnu! Zhluboka se nadechnu. Pokouším se opět vysvětlit, jak funguje domácí rozpočet a proč z nečekaných výdajů (ale ani plánování mého víkendu) nemám velkou radost. Dokonce i vteřinku přemýšlím nad tím, že ji vysvětlím i princip spoření na horší časy a na stáří, ale naštěstí mi rychle dojde, že zmínka o Dómově důchodců není v tuto chvíli ten nejšťastnější nápad. Určitě by ji nedělalo problém textovat všem domovům v okolí a snažit se mě tam předčasně udat.
Stupňující se finanční požadavky typu "A dostanu k 16. narozeninám auto nové nebo ojeté?" (moje odpověď - ani jedno) nejsou ovšem nic proti teroru psychickému. Stvoření ví vše nejlíp, všechno zná a všude bylo nejméně dvakrát. Já, která jsem kdysi byla ta nejlepší maminka na celém světě, jsem sto let za opicema a ničemu nerozumím, a už vůbec ne srdečním záležitostem. Citové problémy musí tedy řešit se stejně zkušenými a znalými patnáctiletými kamarádkami, a to, že výsledky jejich nápadů jsou často katastrofické, je zajisté jen nepříznivá shoda okolností. Prospěch ve škole se také pojednou začíná horšit, ale o tom se dozvím, že za prvé to v klidu zvládne, a za druhé výborný prospěch stejně na nic nepotřebuje, jelikož nebude studovat jako její hloupí starší sourozenci, ona totiž bude celebrita! Pravda, zatím stále ještě hledá, v čem to vlastně vynikne, ale to je už jen taková nepodstatná maličkost.
Nedávno jsme si s manželem všimli dalšího záhadného jevu. Kolem našeho domu se začali, kromě již zmíněných kamarádek, objevovat příslušníci podobného druhu, zřejmě z další vzdálené planety. Tito mají ale trochu odlišné charakteristiky - klátí se ze strany na stranu a zdraví jen koutkem úst, neboť svou veškerou energii musí vynaložit na to, aby z nich nespadly kalhoty, které jsou nejméně o deset čísel vetší než je potřeba. Je na nich zajímavé, že dokáží sníst za den třikrát víc než kolik váží, ale zároveň celé hodiny prosedi ci proleží naprosto bez známky života. Mají ale neuvěřitelně vyvinuté palce u rukou, kterými dokáží ovládat videohry třeba celou noc! Pokud nehrají hry či nezírají do neznáma, zabíhají neustále do koupelny, kde se svědomitě sprchují a holí svých pět chloupků na bradě několikrát denně.
Ale světe, div se! Tento nový druh má zázračné účinky i na naše stvoření. V jejich přítomnosti se nemračí, nepláče, nebouchá dveřmi, ani své rodiče nepopichuje a mladšímu sourozenci nespílá, ale naopak se chichotá, červená a s bráškou se i o žvýkačku podělí. Dokonce se i našim starým, trapným vtipům zasměje, prostě náhle to skoro vypadá, jako by se nám Kristýnka na chviličku vrátila. Ale radost netrvá dlouho. Naše skoro navrácená dceruška, místo plánovaného sledování filmu v kruhu rodinném, odchází na pizzu se svými kamarády, a v domě náhle zavládne tísnivé ticho; jen labradorka Bella tiše kňučí u dveří.
Tajně setřeme slzičku, vypneme televizi a zavoláme na toho nejmladšího: "Chceš si s námi hrát?"
Radostně přikývne a začne nám sypat do klína autíčka. Budeme s nimi závodit jako o život, dokud si i pro něj nepřijdou, ti mimozemšťani jedni hnusný, zákeřný...
Přeji všem krásný den,
Pavlína O'Toole
