Pavlina O'Toole

Koho budeš volit? Já asi Google...

12. 03. 2010 21:27:00
Předvolební období jsou v současnosti plná slibů více či méně nesplnitelnými, obviňování, výpadů a horečnatého utajování vlastních pochybných aktivit, kdy politik, omráčen vlastní ideologií i genialitou, nestoudně oblbuje občany v marné víře, že se mu podaří odvrátit neodvratitelné - vymřeni vlastního druhu. Občan volí v upřímné naději v lepší budoucnost a je čím dál více zklamán pocitem, že každý, kdo má zastupovat jeho zájmy, se záhy změní přinejmenším v ubohého handlíře, v horším případě přímo v politickou bordel-mamá. A čím je hůře, tím více jinak celkem pragmatických občanů tajně doufá, že se objeví nějaký ten Mesiáš a spasí nás.

Pokud by na světě existoval opravdu čestný a poctivý kandidát, předstoupil by před své voliče a řekl jim pravdu: "Já ani nikdo jiný není schopen vaše očekávání splnit, natož přinést nějakou výraznou změnu. Ocitli jsme s uprostřed tornáda, nad kterým nemáme žádnou moc, a ani si nejsme jisti, kterým směrem nás to tornádo vláčí. Jediné, co pro vás můžeme udělat je, že se pokusíme zmírnit konečný pád tím, že vám pomůžeme naučit se létat. Padák ani peřina vás totiž v tornádu nezachrání..."
USA si před více než rokem také zvolily svého Mesiáše, do kterého vkládaly ohromné naděje i ostatní země světa. Po více než roce prezidentování Baracka Obamy přichází pro mnohé smutné, ale logické vystřízlivění.
Skutečnost je taková, že dnes už je celkem jedno, kdo je prezidentem, karty skutečné moci byly rozdány dávno před tím, než většina lidí jméno Obama vůbec slyšela. Obama nebo McCain, Paroubek nebo Topolánek mají natolik omezené možnosti, nakolik klesá význam a moc státu jako takového, a zvyšuje se moc a význam mezinárodních korporací. Ty, nevázané ani hranicí ani politickou ideologií, se dnes pomalu přesunují z nepřímých lobby aktivit k přímým účastem na mezinárodních politických jednáních. V současné době již ani nemusí ovlivňovat ekonomické podmínky nepřímo přes politiky, ale mohou sami určovat pravidla.
Připadá mi, že mnoho obyvatel stále ještě nechápe, že ekonomický růst v Asii není dán tím, že by se jednalo o nějaký vzestup velmoci, ale jde čistě jen o obyčejné využití kapacit korporacemi, které se nabízely. Přes 60% firem v Číně například patří japonským, americkým, německým a dalším firmám. S mírnou nadsázkou se dá říci, že se jedná o novou formu kolonializmu. Aby se nám to ale ještě více zkomplikovalo, čínské firmy, vznikající na stejných principech a ideálech, si tento model velice rychle osvojily, a nyní sami otevírají vlastní pobočky v jiných zemích, zejména v afrických, kam plánují postupně přesunout jednodušší výrobu a samy se zaměřit na více vyvinuté technologie. Pro doplnění se podívejme na pár zajímavých statistik:
1. Ze sta největších ekonomických celků na světě, 51 je korporací a 49 jsou země. (Porovnání mezi prodejem korporací a GDP zemí).
2. Prodeje 200 největších korporací světa roste rychleji než globální světová ekonomika.
3. Kombinovaný prodej 200 největších korporací světa je větší než kombinovaná ekonomika všech zemí světa - bez deseti největších.
Co z této situace vyplývá? Bohatství se postupně přesunuje z rukou států do rukou firem, které s ním nakládají v zájmu vlastního růstu a ne v zájmu občana na určitém území, což je logické. Další a další oblasti naší planety se budou do tohoto procesu zapojovat, a o co více se budou jejich podmínky a situace zlepšovat, o to více jsou naše podmínky v ohrožení, neboť bude docházet k postupnému, i když ne úplnému, vyrovnávání životní úrovně ve většině světa. Z pohledu obyvatele Evropy či Severní Ameriky dojde celkově v průměru spíše ke snížení ci stagnaci životní úrovně, pro chudé části planety je to velká příležitost ke zlepšení a růstu.
Vraťme se ale k politikům. Jejich pravomoce se omezují jen na oblast uvnitř státních hranic, a tím zákonitě stát svůj boj s korporací prohrává a je nucen se přizpůsobit novým podmínkám. Jiné alternativy jsou buď uzavření se globální ekonomii a soběstačnost, nebo domluva všech zemí světa, že si budou na svém území klást úplně stejné podmínky. Pro většinu zemí je přizpůsobení se jediná možná alternativa - kolik zemí může být opravdu soběstačných? A aby se všechny domluvily, to je jíž naprostá utopie.
S odlivem pracovních míst, pokud státní celek nechce zbankrotovat, bude muset řádně uvážit, jak udržet či zvýšit zisky a omezit výdaje. Ne, vysoké daně nejsou tou správnou odpovědí. Pokud si zvyšováním daní ještě přidusíme soukromý sektor, spláčeme nad výdělkem hodně rychle. Podpora podnikání a vlastní výroby je v této době naprosto kritická. Omezení některých sociálních výhod bude zřejmě bolestnou nutností - ale pokud by se podařilo stimulovat soukromý sektor dostatečně na to, aby dokázal dobře fungovat, mohl by on přebrat i část odpovědnosti za sociální výhody jako je to běžné právě u mnohých korporací.
USA jsou v současné době na důležitém rozcestí a nikdo ve skutečnosti neví, kudy dál. Politici jen reagují, a to ještě často s velkým zpožděním, intelektuálové nalevo i napravo debatují, všichni něco kritizují, ale svět kolem nás nestojí a nečeká, k čemu se nakonec rozhodneme; svět a business se točí dál. Stejný problém se světovou transformací má i EU, a tak se nám všem může klidně stát, že za další desetiletí či dvě již nebudeme před volbami vůbec řešit, jakou politickou ideologii budeme volit, ale náš předvolební rozhovor bude vypadat asi takto:
"Koho budeš volit? Já asi Google, nabízí skvělou mateřskou a slušné dividenty!"
"Já asi Sinopec, líbí se mi jejich reforma důchodů a vzdělání..."

A co si myslíte vy?

Hezký víkend přeje
Pavlína O'Toole

Autor: Pavlina O'Toole | karma: 18.71 | přečteno: 1837 ×
Poslední články autora