Včera jsem si pro zajímavost pročítala české inzeráty, a narazila jsem i na ty, kde nabízí různá zaměstnání zahraniční firmy, a to v angličtině. Všimla jsem si, že se tam často opakuje jeden zajímavý požadavek pro zájemce: multitasking, nebo-li volně přeloženo - zvládání několika, ale spíše mnoha činností či úkonů najednou. U česky psaných inzerátů jsem si podobného požadavku nevšimla, ale pokud se mýlím, tak mě opravte. Ono na něj jistě časem také dojde. V USA je "multitasking" velice častý a oblíbený požadavek pro zájemce o zaměstnání, ale ne každý ho zvládne.
Před několika lety jsem pracovala jako manažerka v reklamě pro obchodní domy, kde kromě příslušného vzdělání, rychlého rozhodování, znalosti práce na počítači, zvládání různých programů a podobně, bylo hlavním požadavkem na tuto pozici právě umění "multitasking", Při přijímacím pohovoru mě moje budoucí šéfová varovala:
"U nás to chodí tak, že ráno začneš s listem věcí, které musíš ten den zařídit, který bude mít 15 položek. Celý den se nezastavíš, a večer tam budeš mít těch položek 18. Jo, a ještě ti budou volat zákazníci domů i večer, takže musíš být vlastně k dispozici 12 hodin denne!"
To jsem ale ještě netušila, že když ptáčka lapali, pěkně mu zpívali! Chlácholila jsem se, že to nemůže být tak hrozné, a skutečně nebylo - bylo to daleko horší. Ráno jsem nezačínala s 15-ti položkami, ale nejmíň se třiceti, a po deseti hodinách končila s padesáti. Celý den jsem se opravdu nezastavila, v tom se nemýlila, neboť jsem byla pod neustálou palbou požadavků od zákazníků, ať už telefonicky nebo e-mailem, a musela za den vyřešit neuvěřitelné množství problémů a průšvihů. A zákazníci mi nevolali jen večer, ale třeba ve tři ráno, když byla někde úspěšnost reklamní akce v ohrožení. V praxi to často vypadalo tak, že jsem seděla u počítače, ramenem držela sluchátko telefonu, do kterého mi bědoval zákazník, levou rukou se snažila dělat si zápisky, pravou rukou vyťukávala e-mail, a zároveň naslouchala mé sekretářce, která mi vyřizovala vzkazy od nešťastníků, kteří se mi nemohli celé dopoledne dovolat. Dokonce i při rodinné večeři v restauraci jsem studovala jídelní lístek a zároveň naslouchala nářkům dispečera, kterému se někde v horách v Coloradu ztratil kamión plný reklamních letáků. Na otázku, kdo by mu mohl v této situaci nejrychleji pomoci, jsem pak hbitě odpověděla: "Krevety obalené v kokosu"!
Zvykla jsem si na náročné pracovní nasazení docela rychle. Dle odborníků a výsledků různých studií, "multitasking" je pro ženy daleko přirozenější než pro muže. Je to pochopitelné, jsme tak totiž od přírody účelově naprogramovány. Pokud měl Adam či jeskynní lovec za své hlavní poslání obstarat potravu a tím živit rodinu, potřeboval mít úplně jiné přednosti: schopnost organizace lovu, spolupráce, rozdělení úkolů, soustředění se na jeden cíl a trpělivost. Eva či jeskynní žena se na druhou stranu musela postarat a dohlédnout na potomstvo, nanosit dřevo, rozdělat oheň, ušít či opravit oděv, poklidit zahradu či jeskyni, nasbírat bylinky a tak celkově dělat tisíc dalších maličkostí, které jsou vidět zejména když se neudělají. Většina z nich se musí dělat ve stejnou dobu, neboť není možné nejdřív hlídat děti a až jsou uhlídané, přesunout se k vaření u ohniště.
Ze stejného důvodu je možné přiběhnout domů z práce, uvařit, poklidit, vyprat, zkontrolovat úkoly, pohrát si s dětmi i manželem a zároveň plánovat v hlavě ranní poradu na příští den. Průšvih ale nastane, pokud se to s "multitasking" přežene, a člověk si ho z náročného zaměstnání přenese do běžného života moc, zejména pak, když je člověk přepracovaný. Vznikají tím situace, kdy žena vaří večeři, myšlenkami stále v práci, sleduje čtyři děti dvěma očima, poslouchá je všechny najednou dvěma ušima a snaží se v tom velkém množství informací v hlavě filtrovat a vypouštět vše nepodstatné. Jenže mozek je legrační orgán. Z celého večera si totiž pamatuje úplně nepodstatnou historku ze školky jednoho potomka, ale jako naschvál zapomene, že má jeho majitelka vyzvednout ze školy o hodinu dříve dítko druhé, ačkoliv jí to prý bylo za večer připomenuto nejméně osmkrát! Není pak divu, že mi členové rodiny časem své žádosti začali nosit písemně a vyžadovali i můj podpis vlastní krví, holomci!
Nelze se tedy vůbec divit, že nakonec mé "multitasking" dopadlo asi takto:
Je kolem osmé hodiny, nedělní ráno. Po osvěžující sprše si jdu připravit snídani. Vyndám granolu ze spíže a všimnu si rozsypaných lupínků na zemi. Ty je potřeba zamést a uklidit. Dojdu si pro smetáček, lopatku a odpadkový koš. Ten je ale plný, takže ho nejdřív potřebuji vysypat do popelnice. Ta stojí venku vedle poštovní schránky, ze které čouhá malý balíček a několik dopisů. Položím koš na zem a vyndám poštu. Bez brýlí ale nepřečtu, od koho jsou dopisy i balíček, abych zbytečné reklamy mohla rovnou vyhodit do popelnice a v rámci úspory času i energie je ani nepřinesla do domu.
Vrátím se tedy domu pro brýle, které najdu v obýváku na stole vedle hrnku s vychladlou kávou, kterou jsem si zapomněla vypít. Asi proto mi to ještě tolik nemyslí, rozhodnu se a jdu si ji ohřát. Když otevřu mikrovlnku, zjistím, že je v ní něco vylitého, co po sobě děti opět neuklidily. Potřebuji ji tedy nejdřív umýt, a tak si jdu pro hadřík a vodu ke dřezu. Zarazím se, neboť dřez je plný špinavého nádobí od snídaně. Rozhodnu se ho rychle naskládat do myčky, ale po jejím otevření zjistím, že dítko, které mělo včera večer službu v kuchyni, ji po večeři nezaplo. To mě trochu překvapí, ale vzápětí pochopím: došel nám mycí přípravek. Rozhodnu se tedy pro něj rychle dojet k benzínce. Vezmu si klíče od auta a jdu dětem oznámit, že se za chviličku vrátím.
Jedna dcera mě požádá, abych jí zkontrolovala úkol. Druhá křičí ze sprchy, jestli bych jí nedonesla čisté ručníky. Jeden ze synů mi chce nutně něco ukázat na počítači, a ten nejmladší vyžaduje, abych si s ním hrála na kosmonauty. Kouknu rychle na počítač, hodím ručníky do koupelny, popadnu notes s úkolem a za předstíraného stavu beztíže "ladně" poskakuji ze schodů zpět do přízemí, až zakopnu a poraním si kotník.
Dokulhám se do pracovny pro kabelku a můj zrak padne na notebook na stole. Vteřinku váhám a pak se rozhodnu, že se jen rychle mrknu, jestli mi nepřišla nějaká e-mail...
Na kostelní věži právě odbilo poledne. Venku stále stojí odpadkový koš vedle popelnice a nepřečtená pošta je ve schránce. Ve spíži jsou na zemi rozsypané kukuřičné lupínky, ve dřezu i myčce neumyté nádobí, vnitřek mikrovlnky je stále čímsi politý, úkol dítěte leží vedle počítače nezkrontrolován a jen Bůh ví, kam jsem položila klíčky od auta a kde zůstala má nevypitá káva. Dokonce ani tu e-mail jsem ještě neotevřela a kotník mi hezky otekl. Příšerně mi kručí v žaludku. Nevzrušuje mě to. Pročítám si totiž blogy a diskuze mých kolegů a kolegyň, a je mi fajn...
Přeji všem krásný týden,
Pavlína O'Toole
