Jak se dostat do ghetta

     Ghetta nebo "the hoods" v amerických velkoměstech často leží přímo v srdci metropolitní oblasti, ale i přesto jsou od okolního světa oddělená pomyslnou hranicí, za kterou mnoho lidí zvenčí nikdy nevstoupí. Průměrný Američan, natož cizinec, ví o životě v ghettu velmi málo, a k získání informací je tedy většinou závislý na oficiálních reportážích, vyprávění druhých, legendách, pověrách a předsudcích. Jistě jste o mnohém z ghetta slyšeli, máte své představy o tomto pekelném místě, a nikdy byste do něj nevkročili. Ale pokud vás zajímá tak jako zajímalo mně, jak se člověk v ghettu může ocitnout, jaký je tam život, kdo a jaké sociální dávky dostává, jak lidé v ghettech přežívají, a proč je tak těžké se odtamtud dostat ven, a hlavně, jestli jsou ta všechna vyprávění pravdivá, některé informace vám zřejmě jen potvrdí vaše představy, ale další vás možná velmi překvapí. Mne ghetto naučilo mnohému o životě samém i umění rozlišovat, ale nechci předbíhat.

     Když jsme se poprvé přistěhovali do Kansas City, pronajali jsme si útulný domek hned vedle největší univerzity uprostřed města nevím proč v domnění, že tato krásná historická čtvrť musí být obývána hlavně střední vrstvou a intelektuály. Dnes se jen musím usmát, jak naivní a neznalí jsme tehdy byli... Asi tak pátý den po nastěhování mne v noci probudila střelba z pistole. Tak to byl pro Češku začátkem 90. let docela šok. Jakýsi blázen střílel jen několik bloků od našeho domu, vzápětí následovaly sirény policejních aut, a za dalších několik minut nám lítala nad hlavou helikoptéra, která velkým jasným světlem pátrala po onom střelci v přilehlých ulicích. Celá akce netrvala ani hodinu, ale s myšlenkou na své malé děti jsem toho tu noc uz moc nenaspala.
     Druhý den jsem si došla za svou novou kamarádkou Tammy, a vyptávala se jí, jestli se máme začít balit. Tammy se mě pokoušela uklidnit tvrzením, že černošské ghetto začíná až několik bloků od naší ulice, takže se není čeho bát. Stačí, když tam prostě nepolezu, nemám tam konečně co dělat, a jsem v bezpečí. Ne že by mě to úplně uklidnilo, ale smlouvu na nájem a zaplaceno jsme měli na šest měsíců dopředu, a když jsem navíc zjistila, že naše druhá sousedka je starostka města, rozhodla jsem se nepanikařit, nevyhodit oknem skoro čtyři tisíce dolarů za nájem, ale s velkou opatrností vydržet. Dalších šest měsíců jsem střelbu slyšela ještě několikrát, a za hranici ghetta jsem se neodvážila.
     Když jsem po několika letech začala pracovat jako dobrovolnice, dostala jsem na starost právě děti z té obávané čtvrti. Vyučovala jsem totiž třikrát týdně počítače ve čtvrté třídě v katolické škole, která se nacházela přímo v centru jednoho z těchto ghett. Moji žáčci a žákyně patřili spíše k těm privilegovanějším dětem, byli nadaní, chytří a šikovní, a školné za ně většinou platila sama církev či některá jiná organizace, neboť měli šanci získat mnohem lepší vzdělání v této čtvrti na škole soukromé než veřejné. Ale mnohé z nich toho měli za sebou v deseti letech daleko vic než já ve třiceti, včetně několika zranění střelnou zbraní i znásilnění, a jejich oči viděly více, než my vidíme v akčních filmech, na které se mimochodem od té doby nedívám.
     Každé dítko znamená pro rodinu jistý příjem, a sociální dávky tvoří jen nepatrný zlomek toho, jak se dá na dětech vydělat. O ty nejchytřejší je postaráno dobře, dostanou se do lepších škol, a mají šanci na vzdělání a lepší budoucnost. Hloupější děti se zase dají zpeněžit jako postižené a získat vetší dávky jak od státu, tak od různých organizací. Až příliš často jsou trénovány tak, aby působily za pár stovek měsíčně jako mentálně zaostalé. A co s těmi průměrnými? I pro ně se najde uplatnění. Můžete si například za pár desítek dolarů dítě "koupit" od rodičů na odpis z daní. Děti školního věku mají často své stálé kšefty, ať už se jedná o rozvoz malých "zásilek" po čtvrti nebo drobné krádeže v obchodech či čehokoliv, na co narazí. U chlapců zejména svobodných matek se očekává, že ve třinácti letech se dokážou postarat sami o sebe, a mnozí v tomto věku odcházejí žit na vlastní pěst v gangu, což pro hodně z nich znamená začátek rychlého konce. V žádném případě to ale neplatí pro každou rodinu, a je opravdu potřeba hodně rozlišovat, s kým máte co do činění. Ale vraťme se do naší školy.
     V listopadu jsme začali shromažďovat potraviny na Den díkuvzdání, ze kterých jsme dávali dohromady balíky, obsahující brambory, sladké brambory, konzervy kukuřice a zelených fazolek a mnoho dalších polotovarů na sváteční večeři, ke kterým jsme nakonec přidali mraženého krocana, a vše jsme rozváželi místním lidem, kteří nás již netrpělivě očekávali, a často nám omluvně vyprávěli své příběhy. Mnozí se totiž za svou chudobu velmi styděli, ale je dobře si uvědomit, že chudoba je i v ghettu velice relativní pojem, a že mnohé jejich příběhy byla čistá nacvičená science fiction.
     V katolické škole nosí děti uniformy, na ulicích jich ale většina chodí zásadně ve značkových věcech, včetně bot. Pokud se podíváte do některé domácnosti v ghettu, nikdy předem nevíte, co uvidíte. Jsou zde byty a domky, které jsou prakticky prázdné až na pár starých a často rozbitých kusů nábytku. Některé jsou naopak naprosto přeplněné věcmi, že ani nemáte kam šlápnout. Někde mají čisťoučko a naklizeno, jinde takovou špínu a bordel, že ani nevidíte podlahu a nikdo by vás nedonutil si tam sednout, neboť jen při pohledu na tu spoušť vás začne svědit celé tělo. A tak je dobře se nenechat mýlit vnějším dojmem. I ghetto má své bohaté a chudé, své více či méně pracující, své více či méně pořádné, jako každá jiná čtvrť velkoměsta. A hlavně má svůj řád a zákony, které je třeba dodržovat a respektovat. Pokud tak činíte, nejen že můžete v ghettu žít v relativním bezpečí, ono se o vás dokonce dobře postará a ochrání vás.
     A jak se lidé do ghetta dostanou? Mnoho se jich tam narodilo, někteří si dům za pár stovek měsíčně pronajmou a přistěhují se, málokdo si tam dům koupí a žije v něm, a velké množství žadatelů čeká, až na ně přijde řada v pořadníku, a budou se tam moci nastěhovat. Připadá vám to divné? V malém městě jako je Jefferson City jste v pořadníku na byt či domek v jedné z těchto čtvrtí v průměru jeden rok, v St. Louis nebo Kansas City je to ale okolo tří let. V některých městech jsou ghetta převážně černošská, ale často se jedná o směs všech ras a národností. Přidělení bydlení od státu totiž záleží čistě na vašem příjmu, a požádat o něj může naprosto každý legální obyvatel, ale ne každý se odváží. A kdo jsou tedy tito žadatelé? Jedná se o různé jedince, kteří mají příliš nízký příjem, a to včetně studentů, různě postižení, staří lidé s nízkým důchodem, svobodné matky či celé rodiny, tedy naprosto každý, kdo je ve špatné finanční situaci a nemůže si dovolit platit regulérní nájem ze svého. Nájem a elektřinu či plyn totiž za drtivou většinu obyvatelstva ghetta platí zčásti nebo úplně stát a město.

O systému podpor a sociálních dávek budu pokračovat příště.