Náš Kevin se rozhodl, že se stane prezidentem, když mu byly tři roky. Nastoupil totiž právě do školky, ve které se kromě s novými kamarády, školním řádem a nepříliš oblíbenou ústavní stravou seznámil i s úlomky americké historie. Největší dojem na něj udělal první americký prezident, George Washington, a malý Kevin se stal nejen jeho velikým obdivovatelem, ale vzal si také do hlavy, že bude i jeho úspěšným následovníkem.
Nadšení pro budoucí politickou funkci mu vydrželo přibližně rok, přesněji do té doby, než laskavá paní ředitelka děti ve školce hravou formou seznámila i s dalšími desítkami bývalých amerických prezidentů. Ačkoliv Kevina historie bavila a velmi zajímala, neunikl mu v ní jeden hrozivý detail, na základě kterého začal rychle a radikálně měnit své životní plány.
„Jsem se rozhodl, že asi budu pilotem, jako dědeček,“ oznámil nám zcela vážně jednoho nedělního večera u stolu a s chutí se zakousl do kuřecího stehna.
„Ty už nechceš být prezidentem?“ podivil se jeho otec.
„Nechci,“ rozhodně zavrtěl hlavou. „Zjistil jsem totiž, že skoro všichni lidé, co byli v minulosti prezidenty, tak zemřeli! Věděli jste to?“
Odpovědí mu bylo jen neurčité zabručení ostatních a vrtění hlavami. Případné poučné nebo sarkastické poznámky starších sourozenců byly bez milosti zavražděny hrozivým pohledem krku rodiny dřív, než se vůbec mohly utvořit, natož aby byly vysloveny.
Vzali jsme Kevinovu změnu kariéry v bezpečnější alternativu na vědomí se smíšenými pocity, ovšem kromě dědečka, kterého ta skutečnost natolik potěšila, že vnoučeti zakoupil koženou pilotní bundu a začal ho pravidelně zásobovat modely letadýlek. Že se jeho snaha a sen mine účinkem jako u jeho syna, Kevinova otce, jsme si uvědomili brzy po Kevinově nástupu v pěti letech do školy.
Projížděli jsme tehdy na nějakém výletě kolem ohromného, starého hřbitova. Kevin odhodil na zem knížku, ze které si dosud louskal slabiky a nadšeně nám zakřičel do uší:
„Zpomalte, tohle místo znám! Tady žijou mrtví lidi!“
Zcela nepřístojně jsme vyprskli smíchy, ale on nás hned pokáral s vysvětlením, že na podobném místě se nacházejí i zesnulí prezidenti, včetně jeho miláčka George. Pochopili jsme, že se náš syn buď někde dozvěděl krutou pravdu o životě a smrti a na základě toho udělal zásadní rozhodnutí, nebo to rozhodnutí udělal na vzdory smrtelnému nebezpečí. Druhá varianta se nám pochopitelně zamlouvala o poznání méně, neboť který normální rodič by měl radost z toho, že mu doma vyrůstá budoucí politik, který je rozhodnutý jít za svým cílem i přes mrtvoly?
Naštěstí jsme si mohli oddychnout. Mazanější a světa znalejší spolužáci se odjakživa pyšní tím, že těm naivnějším a opožděnějším vysvětlí život rychle, stručně a hlavně po svém. V Kevinově případě se tohoto úkolu nezištně ujal prvňák Ian, který v družině šeptal do synových neposkvrněných uší nejen tajemství smrti a hlavně početí, ale dokázal dokonce i zasét semínko pochybnosti o samotné existenci Santa Clause. Čert vem smrt i sex, ale zpochybněním Santových skřítků špiónů, kteří úspěšně drží v pozoru a bázni naše ratolesti alespoň pár dní před Štědrým dnem , nás naštvalo asi nejvíc. Ale zpět do politiky!
Dnes už nevíme, kterého masochistu napadlo koupit Kevinovi na cestu na Floridu k dědovi a babičce knížku Bláznivé zajímavosti o prezidentech, s jistotou ale víme, že se k tomu nikdo nikdy nepřizná. Náš budoucí politik se totiž rychle naučil číst, a tak nás dvacet hodin v autě, což je samo o sobě utrpení, bombardoval záludnými otázkami typu:
„Který americký prezident byl povoláním kat a který švec?“ nebo
„Kteří prezidenti byli leváci a který uměl psát jednou rukou latinsky a druhou řecky?“
Láska k historii, zákonům a politice s přibývajícím věkem u něho neutichala, ale naopak rostla. Neznám žádné jiné osmileté dítě, které by přiběhlo domů ze školy a plné radosti rodičům ukazovalo, že tam obdrželo kopii Ústavy a Listiny práv občanů. Ve chvíli, kdy základní škola, kterou Kevin navštěvuje, vyhlásila kandidaturu do voleb školní samosprávy, bylo nám všem jasné, že bude kandidovat za poslance své třídy. Okamžitě si naplánoval předvolební kampaň, po večerech navrhoval předvolební plakáty a neustále vyslýchal celé příbuzenstvo, včetně svých bratranců a sestřenice Marušky, na jaké problémy by se měl zaměřit ve svém předvolebním proslovu před svými spolužáky.
„Mohl bys jim přislíbit delší polední přestávku,“ poradil mu lstivě starší bratranec.
„Nemůže slibovat nic, co nedokáže splnit,“ zavrtěl hlavou mladší. „Mohl by ale slíbit, že o to bude usilovat, to by mohlo zaujmout!“
Vida, jak i v tomto věku dobře vědí, jak to s těmi politickými sliby je.
Vše bylo na dobré cestě a Kevin se těšil, jak v pondělí zahájí svou první kampaň, která vyvrcholí jeho proslovem a volbami v pátek. Jedinou překážkou v úspěchu se zdál být jeho kamarád a protikandidát Mário, který byl proslulý svou oblíbeností zejména u něžné polovičky čtvrté A.
Jenže člověk míní a život mění, jak už to tak chodí. O víkendu před volbami náhle onemocněl Kevinův otec, a to tak vážně, že musel být odvezen záchrankou do nemocnice, kde skončil na JIPce na kapačkách a napojený na hromadu hrozivě vypadajících přístrojů, alespoň v očích devítiletého kluka. Strach o tátu zcela zaplnil jeho mysl a celá volební kampaň náhle pozbyla na důležitosti. Máma ho hned ze školy vozila do špitálu, kde držel tátu za ruku a čekal, až se probudí. Když se nikdo nedíval, vlezl si k němu na postel a objímal ho, jako to dělával, když byl úplně malý prcek. Večer ho máma odvezla na noc k tetě a sama spala na přistýlce v nemocničním pokoji. Bezstarostný život se mu najednou zhoupnul v základech.
V této situaci Kevin zcela zapomněl na nějaké volby. Přišel pátek, a on předstoupil před své spolužáky bez plakátů a bez připraveného projevu. Omluvil se učitelce i dětem, které se samozřejmě doslechly o nemoci jeho otce, a dodal, že by je i tak rád reprezentoval, pokud by ho zvolily. Po Kevinovi přišel na řadu Mário. V ruce žmoulal papírek s napsaným projevem. Rozhlédl se po třídě, mrkl na Kevina a řekl:
„Já jsem vám jen chtěl říct, že jsem si svou kandidaturu rozmyslel, a že dám svůj hlas Kevinovi.“ A tak Kevin vyhrál své první volby, ze kterých se radoval o to víc, když se mu táta vrátil z nemocnice domů.
Než si ale vážený čtenář vymáčkne slzu z oka a zaraduje se nad neodiskutovatelnou vyspělostí politického myšlení žáků čtvrté třídy, pojďme se podívat na to, jak dopadly volby ve třídě páté, kde kandidovala Kevinova sestřenice Maruška. Tu totiž strhlo politické nadšení jejího bratrance natolik, že sama vyrobila ohromné plakáty a připravila si ohnivý projev, ve kterém přislíbila prosazování diskotéky pro páťáky na závěr školního roku, rozšířenou osvětu mezi dětmi na téma šikana nebo organizaci předvánoční sbírky nových hraček a bot pro děti ze spřátelené základní školy někde v nitru Afriky. Za svou přípravu a snahu sklidila bouřlivý potlesk.
Maruščiným soupeřem ve volbách byl Mark, který ležérně předstoupil před své spolužáky se zmuchlanou igelitkou v ruce. Oznámil jim, že si sice doma zapomněl svůj projev, ale že v podstatě slibuje to samé, co už řekla Maruška, jen přinesl navíc všem bonbóny. Otevřel igelitovou tašku a pobídl je, ať si každý vezme, kolik chce. Byl oceněn o poznání hlasitějším potleskem a dvěma rozhodujícími hlasy navíc.
Naprosto chápu, pokud si vážený čtenář nyní láme hlavu nad tím, zda se k právě proběhlým volbám na základní škole více hodí dojemná poučení „I když se někteří voliči dají koupit za bonbóny, morálka by měla začít u politiků“ nebo spíše to sarkastické „I když budou někteří politici na morální výši, voliče nakonec nejvíce osloví bonbón zadarmo.“ Přiznám se, že mně se tak úplně nelíbí ani jedno z nich, i když mám pocit, že se ta děcka účastí na jediných volbách naučila o politice víc, než kdyby jim o tom celý školní rok paní učitelka jen vyprávěla.
Každé volby, jejich průběh i konečný výsledek s sebou přinášejí nějaké poučení nebo životní či politickou lekci, ve které se často dozvíme nejvíce právě o sobě samých. Voliči na jedné základní škole zjistili, že většina dětí ke svému volebnímu právu měla odpovědný přístup a že jejich účast byla stoprocentní, a z toho by určitě naši první prezidenti, George Washington nebo Tomáš Masaryk, kteří dnes žijí na hřbitovech, měli radost největší.
Přeji všem krásný den!
Pavlina O’Toole
