Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Křik týraného člověka

4. 02. 2013 2:05:10
Paní Irena Fuchsová napsala blog s názvem „Týrané ženy, týraní muži – musíte křičet!“, ve kterém popisuje situaci, které byla svědkem. Viděla na vlastní oči fyzické napadení ženy jejím manželem, a nyní doufá, že se jí žena ozve a ona jí poradí. Poradí jí jednu věc, že musí křičet.

Při vší úctě ke snaze paní Fuchsové upozorňovat a diskutovat o domácím násilí, dovolím si si trochu odporovat. Myslím si, že se paní Fuchsová ve svém blogu dopouští dvou důležitých a zásadních omylů.

Prvním omylem, nebo spíše chybou, byla její reakce na situaci, kdy viděla na vlastní oči, jak někdo fyzicky napadne druhého člověka, a stáhla se do pozadí. Nijak nezasáhla, jen čekala. Nikdy by mě nenapadlo žádat po jiném člověku, natož po ženě, aby se fyzicky zapojila do násilí, to je samozřejmě nesmysl. Za prvé je jasné, že by si s ní lehce poradil, a za druhé nevíme, jestli u sebe třeba nemá i zbraň. Jsou ale jiné možnosti – zavolat Policii, nebo spustit povyk.

Druhým omylem je domněnka, že oběti nekřičí. Ony křičí, jen se jim musíme naučit naslouchat. Nebudu ale psát nezáživné teorie, raději uvedu několik příkladů ze života.

Ještě za socíku jsem jako novomanželka bydlela v panelovém domě na malém sídlišti. Jedna ze sousedek byla mladá žena, taková nenápadná a tichá. Říkejme jí třeba Eva. Eva moc nevycházela z bytu, starala se doma o dvě malé děti, nelíčila se, oblékala se nenápadně až nedbale, a nikde se moc neukazovala. Její manžel Zdeněk byl hezký muž, na první pohled společenský sympaťák. Byl samý humor a smích, a byl velmi oblíbený jak u mužů, tak u žen.

Zdeněk se rád napil, a při té příležitosti také v hospodě za rohem vyprávěl veselé historky o tom, jaké je jeho žena nemehlo. Jak špatně vaří. Jaký je bordelář. Jak i ty děti divně vychovává. Dovedl pěkně vyprávět a na první pohled tak humorně, že se všichni ohromně bavili. Pokud měl do té doby někdo pocit, že se špatně oženil, nyní si liboval, jak je ta jeho přece jen k něčemu. Pokud měla některá ženská nějaký mindrák, rychle ho ztratila, a připadala si jako supermanželka.

Na konci svého laškovného vyprávění Zdeněk odklopýtal na nejistých nohou domů, a v tu chvíli to začalo. Z jeho bytu se ozýval jeho opilecký křik, mlácení do nábytku, rozbíjení nádobí a hlasitý pláč dětí. A nikdo to neslyšel, nebo spíš slyšet nechtěl.

Ale to na celé situaci nebylo to nejsmutnější. Druhý den totiž chlapi v hospodě Zdeňkovi koupili pár panáků a poplácali ho po zádech. Získal si jejich uznání za to, že si doma dovedl udělat pořádek. Ještě hůř se zachovaly ženy. Evu nejen že ignorovaly, ale dokonce začaly Zdeňkovi nadbíhat a nosit mu vlastní výtvory ze své kuchyně. Chlap se přece musí pořádně najíst, a když mu ta jeho ani pořádně neuvaří... Nikoho ani nenapadlo se přesvědčit, kde je pravda. A i kdyby mu žena nevařila, neuklízela a děti divně vychovávala, v žádném případě mu to nedává sebemenší právo na ni vztáhnout ruku. On si ale dokázal vytvořit kolem sebe prostředí, které jeho neomluvitelné násilí na vlastní rodině nejen krylo, ono ho v něm dokonce podporovalo!

Eva se uzavřela ještě více do sebe. Občas sedávala sama schoulená v zimě na balkóně, kouřila jednu cigaretu za druhou, a dívala se prázdným pohledem před sebe. Ten pohled zpod opuchnutých víček křičel. Schoulené tělo křičelo. Ruka, na které si nervózně okusovala nehty, křičela. Křičely i vyděšené oči jejích dětí. Vše křičelo, i když potichu, protože nahlas křičet se nikdo neodvážil. A stejně jí nikdo neslyšel. A kdo slyšel, podíval se na druhou stranu. Možná i proto, že nevěděl, jako já, co s tím křikem má dělat.

Za pár měsíců jsme se odstěhovali do většího města, a nikdy jsem se na to sídliště už nevrátila. Tu schoulenou postavu na balkóně mám občas před očima, a zcela jasně slyším její křik. Po pár letech jsem se dozvěděla, že se z ní stala alkoholička, Zdeněk od ní odešel, a ona žila s místním opilcem. Děti skončily u babičky a dědy, a Zdeněk si prý také moc nepolepšil. Oženil se pro změnu s kariéristkou, která mu neustále předhazovala, oč je chytřejší než on, a tak jí musel pravidelně usměrňovat fackama. Chudák má smůlu na ženský, politovala ho má bývalá sousedka.

I když jsem k Evě byla přátelská a milá, i když jsem jí přímo ničím neublížila, stejně dodnes lituji, že jsem jí nijak nepomohla. Že jsem nekřičela s ní. V mých vlastních očích mě neomlouvá ani to, že mi bylo devatenáct a o životě jsem věděla opravdu hrozně málo. Dnes vím, že jsem prostě měla křičet.

Třeba jako zakřičel soused mé kamarádky Hanny. Hanna je moc hezká holka, i když trochu lehkomyslná. Ráda se baví, je svobodná a bez závazků. Prý stále hledá tu pravou lásku.

Před osmi lety si myslela, že jí našla. Steve byl krásnej kluk, temperamentní míšenec, student VŠ. Sportovec a něžný milenec. Jen byl trochu moc žárlivý, ale kdo je bez chyby, že?

Po půl roce bouřlivé známosti se k Hanně nastěhoval do jejího malého bytu, a vše vypadalo, že spolu budou žít šťastně a spokojeně až do smrti. Zdání vydrželo přesně dva měsíce. Hannu pozvala kamarádka na dámský večer, a Steve si vyšel s kamarády do baru. Po příchodu obou domů se strhla bitka. Hanna si ani nepamatuje, jak vlastně vznikla. Pamatuje si jen, jak najednou visí ve vzduchu, Steve jí drží jednou rukou zezadu kolem pasu a ve druhé má pistoli. Tou jí chvíli mává před očima, a pak jí přikládá k jejímu spánku.

Hanna je strachy celá ohromená. Cítí, jak jí povolují svaly, a ona se počůrá. Zmůže se jen na tichou prosbu, ať jí Steve pustí, ale on se jen směje jako šílený. V tu chvíli se v ní něco zlomí, a ona se vzepře. Začne sebou zmítat a řvát. Řvát na celé kolo.

Steve stiskne spoušť a vyjde rána. Hanna cítí palčivou bolest na tváři a zároveň dočasně ohluchne. Neslyší, jak s křikem soused vyráží dveře, přibíhá s puškou, a sráží s ní Steva na zem. Omdlí a nevidí ostatní sousedy, jak volají záchranku a Policii.

Hanna bydlí v tom samém bytě, zase sama, a nosí roláky, do kterých schovává svoji pravou, zjizvenou tvář. Steve je ve vězení za pokus o vraždu, dostal dvacet let a jen tak se ven nedostane. Kdyby soused nereagoval pohotově na její křik, nemohla bych o ní dnes psát, protože bych jí zřejmě nikdy nepoznala. Možná by o ní jen existoval starý článek v novinách, který bych si nepamatovala.

V azylovém domě v Kansas City jsem potkala padesátiletého Larryho. Vyprávěl mi o jednom odpoledni, kdy svou, o deset let starší přítelkyni Susan, naštval tím, že si přepnul program v televizi. Přítelkyně na něj křičela často, občas mu i sprostě nadávala, vyhazovala ho pravidelně na ulici, a on musel za vstup do svého vlastního domu, který sám před lety koupil, platit „vstupné“. Larry nesnášel konflikty, byl to kliďas a k ženám choval velký respekt. Nikdy by ho ani nenapadlo se hádat nebo odporovat, a i když nebyl šťastný, nedokázal situaci řešit a už vůbec by jí nedokázal říct, ať si ona sbalí své věci a odejde. Na to byl moc slušný dobrák.

Larry také miloval americký fotbal, a tak si ho jako každé nedělní odpoledne pustil v televizi. Usadil se do křesla před obrazovku, otevřel si pivo a zabořil prsty do velké mísy bramborových lupínků na stole vedle křesla. Na tváři se mu usadil spokojený úsměv.

Rána do hlavy zezadu ho překvapila natolik, že upustil na zem jak pivo, tak lupínky. Předklonil se a sesul se na podlahu. Susan upustila těžkou pánev, se kterou ho praštila, a přendala si do pravé ruky malý (naštěstí) kuchyňský nůž. Skočila na Larryho a začala do něj bodat hlava nehlava. Křičela, jak ho už má plné zuby, jak jí ničí život. Jak ten pokoj dopoledne uklidila, a on jí v něm dělá bordel.

Jediné, na co se v první chvíli Larry zmohl, byla ochrana holýma rukama proti nožíku. Okamžitě si ale uvědomil, že se neubrání. Šílený bolestí se začal prát o holý život, a podařilo se mu uniknout. Vyběhl před dům a rozkřičel se o pomoc. Oděv mu rychle nasakoval krví, a on věděl, že nemá moc času. Pomocí adrenalinu se mu podařilo rozeběhnout se ulicí a křičet na celé kolo. U pátého domu měl štěstí. Sousedi vyběhli ven a zavolali pomoc.

Larry má na Susan památku v podobě sedmnácti jizev po bodných ranách, většinou na zádech a na krku. Také má jizvy na rukách po řezných ranách, když se bránil. Jen kombinace kratšího nožíku a silné vrstvy podkožního tuku mu tehdy zachránila život. A hlavně sousedé, kteří reagovali na jeho křik. Larry zase bydlí ve svém domku sám, ale víkendy místo u televize s fotbalem tráví jako dobrovolník v azylovém domě, kde dodává odvahu druhým.

Křičí nebo nekřičí oběti dost důrazně? Já si myslím, že ano. Křičí na nás z novinových titulků, křičí na nás ze stovek příběhů. Křičí na nás ze stránek knížek a časopisů, křičí na nás z filmového plátna. Často na nás křičí i z hřbitovů. Nejčastěji ale křičí potichu, svými zoufalými pohledy, občas třeba alkoholem nebo podivným chováním. A někdy křičí i ústy, když jim jde opravdu o život.

Jak moc důrazněji a hlasitěji musí křičet, abychom se my okolo probrali, začali naslouchat a konečně spustili pokřik s nimi? Kolik hrůzných příběhů, zmařených životů a fyzicky i psychicky poznamenaných dospělých i dětí se musí objevit, než začneme křičet všichni? A hlavně - opravdu s tím něco dělat?

Těším se na diskuzní příspěvky a přeji hezký den!

Blog, na který jsem reagovala:

http://fuchsova.blog.idnes.cz/c/319881/Tyrane-zeny-tyrani-muzi-musite-kricet.html

Autor: Pavlina O'Toole | pondělí 4.2.2013 2:05 | karma článku: 35.12 | přečteno: 3861x

Další články blogera

Pavlina O'Toole

Pan prezident asi nemá angličtinu rád

Když jsem v neděli večer zhlédla záznam z čínského studia během prezidentovy návštěvy a pak si poslechla i záznam Hovorů z Lán, poléval mě místy studený pot z jeho výslovnosti, z nesrozumitelného povídání, ale zejména pak při jeho svérázném překladu z angličtiny do mateřského jazyka. Ráda bych mu nejen vysvětlila, v čem dělá chyby a v čem se mýlí, ale navrhla bych mu i rozumné řešení.

4.11.2014 v 2:36 | Karma článku: 48.83 | Přečteno: 89871 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jiřina Macháčková

Císařský řez je pro dítě rizikovější než domácí porod

Minulý týden paní advokátka Klára Slámová rozpoutala diskuzi, kde kladla otázku, proč ženy ohrožují děti domácím porodem. Rodit doma považuje za iracionální a rizikové. Pro zastánce odlišného přístupu měla jen posměch a popření.

22.6.2017 v 20:13 | Karma článku: 11.78 | Přečteno: 518 | Diskuse

Pavel Kamas

U vrat, to je pařák

Potí se snad i mouchy v letu, zprávy řeší venkovní teploty, tráva usychá a každý hledá kousek stínu. Slunce nám dává zabrat.

22.6.2017 v 19:52 | Karma článku: 8.49 | Přečteno: 218 | Diskuse

Jiří Hermánek

Vladimír Vladimirovič Putin hovoří klidně a ne tak hystericky jako mnozí...

...západní politici. I když stále jsem velkým fanouškem a podporovatelem Donalda Trumpa, tak musím říci, že ve srovnání s V.V.Putinem působí některé jeho projevy dosti dryáčnicky. Ale Bohu dík, že tam není Hillary Clinton(ová)...

22.6.2017 v 16:00 | Karma článku: 33.47 | Přečteno: 1145 | Diskuse

Eva Svobodová

Všechno je hate-speech: demagogická zpráva o "nenávisti" hýbe internetem

Posíláte příspěvky Člověku v tísni? Mysleli jste si, že je to spolek, který pomáhá lidem ve válečných oblastech a v rozvojových zemích? Kdepak, bývávalo. Z vlastních peněz si platíte další normalizační dozor nad správným myšlením.

22.6.2017 v 15:46 | Karma článku: 40.02 | Přečteno: 1450 | Diskuse

Irena Fuchsová

Padesátiny se oslavit musí...

... řekl tisku vedoucí Kanceláře prezidenta republiky (KPR) Vratislav Mynář na vysvětlení, proč kvůli své narozeninové oslavě zaplatí za pronájem prostor na Pražském hradě, 180 tisíc bez DPH.

22.6.2017 v 14:47 | Karma článku: 31.57 | Přečteno: 2267 | Diskuse
Počet článků 64 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5682
Mám ráda děti, lidi, zvířata, přírodu a život, i když možná ne přesně v tomto pořadí. Snažím se dívat na sebe i svět kolem s úsměvem a nadhledem. Dělám, co mě hrozně baví, a doufám, že mi to tak vydrží.
...


Čas Robinsonů

A Time to Cast Off


...
geovisite
geovisite

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené knihy

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.