Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Mast od indiánské babičky

24. 09. 2010 4:35:09
„Jiný kraj, jiný mrav,“ říkám si potichu, když dává můj americký manžel našim dětem na bolest v krku ovocné nanuky, zatímco já jim nutím horké bylinkové čaje s medem a citrónem. Můžete hádat, kdo tento souboj o léčbu u dětí pravidelně vyhrává a kdo si naopak ty čaje pak klidně může vypít sám...

Na druhou stranu je ale potřeba uvést, že jsme se nikdy nedopracovali k jednotnému závěru, který z obou léčebných postupů funguje lépe - zřejmě ani jeden, neboť je jedno, jestli já srkám horký čaj a zbytek rodiny si pochutnává na nanukách, protože zpravidla marodíme přibližně stejnou dobu. Jen s tím rozdílem, že ten jejich způsob léčby je určitě o něco příjemnější.

Na odlišný přístup k nemocem jsem si v USA za ta léta, co zde žiji, již pomalu zvykla. Dávno mě již nešokuje, že čerstvé maminky i s malými novorozenci odchází z porodnice domů za 48 hodin po porodu, často přímo na nákup. Nepadla jsem ani údivem, když šla má kolegyně z práce ve čtvrtek na operaci žlučníku a následující pondělí byla zpátky za svým pracovním stolem, pouze mírně pobledlá. O polední přestávce se jí ale rychle vrátila barva do tváří, když se spokojeně ládovala hamburgrem, neboť na radu lékaře prý žádnou speciální dietu držet nemusí. A opravdu – ač jsem byla skálopevně přesvědčená, že budeme muset volat za pár hodin pohotovost, zatímco ona se bude svíjet v bolestech na zemi, mýlila jsem se. Dobrá a bezbolestná nálada jí vydržela až do večera, kdy běžela domů smažit k večeři kuřata a dát si k nim s manželem pár dobře vychlazených piv.

Ne vždy je ale jiný přístup k nemocem, nemocnému či jeho rodině ten horší nebo méně logický. Když se nám narodil můj nejmladší syn, ocenili jsme oba s manželem, že jsme v porodnici dostali samostatný pokoj s koupelnou, v kterém byla kromě postele pro maminku a postýlky pro miminko i pohovka pro tatínka. Můj muž, který se od začátku nemohl svého potomka nabažit, tak s námi strávil prakticky celý pobyt v nemocnici, jen si občas doběhl pro něco k snědku do místní jídelny. Já jsem stejně vděčně ocenila podobný přístup nemocnice k nám rodičům, když náš tehdy ani ne dvouletý synek onemocněl rotavirovou infekcí a musel strávit v nemocnici celý týden na kapačkách a umělé výživě. Celých sedm dní jsme seděli u jeho postýlky a vyprávěli mu pohádky, zatímco on se bojácně díval po sestřičkách a lékařích a nechápal, proč musí jen v klidu ležet a proč nemá sílu se ani posadit. V noci jsem ho pak mohla držet za vyhublou ručičku a lehnout si na pohovku vedle jeho postýlky, a on mi pro změnu zpíval ukolébavku na dobrou noc. Vůbec si nedokáži představit, že bych s ním tehdy mohla být jen během nějakých pár návštěvních hodin denně, pokud vůbec.

Ne vše je ale za mořem úplně jiné, jak jsem se mohla přesvědčit mnohokrát. Asi nejzajímavější byla malá příhoda, která se nám stala již před patnácti lety. Žili jsme tehdy v Kansas City již přibližně dva roky, ve starší ale hezké domkové čtvrti na kraji města. Byly zrovna prázdniny, a tak naše jinak tichá ulice ožila křikem, smíchem i občasným pláčem dětí místních i navštěvujících své příbuzné. Můj starší syn Pavel se brzy se všemi dětmi seznámil, a stal se tak nepostradatelnou součástí této místní různorodé party. Nejvíce se skamarádil s Karlem, stejně starým pihovatým blonďákem, který přijel i se svou mladší sestrou Shelby strávit léto u babičky a dědy, kteří vlastnili malý domek šikmo přes ulici od toho našeho.

Děda Karl Luetkemayer byl původem Němec, a byl to veselý a zábavný soused i společník. Jeho žena, která si říkala Billy, byla prý čistokrevná Indiánka z kmene Cherokee, která se během studií zamilovala do rošťáka Karla, a kvůli němu se vzdala vzdělání i života se svou rodinou, která stále žije v rezervaci ve státě Oklahoma. Vzhledem k tomu, že Karl byl běloch, měl by v rezervaci omezená práva i pracovní příležitosti, což se mu, živiteli rodiny, samozřejmě nelibilo, a tak Billy navrhl, aby se za něj provdala a žila s ním v Kansas City, s čímž ona nakonec souhlasila. Navíc věděla, že i pro jejich děti by byl život u jejího kmene mnohem složitější. Billy byla na rozdíl od svého upovídaného manžela spíše mlčenlivá a i trochu plachá, takže jsme s ní příliš často nemluvili, a její životní příběh jsme znali jen od Karla a sousedů. Chtěla jsem ji poznat blíže, ona však po pár větách rozhovoru při našich občasných setkáních spěchala zpátky do domu s nějakou výmluvou a bylo na ní vidět, že u ní nějaké to přátelské posezení u šálku kávy či čaje naprosto nepřipadá v úvahu.

Během prázdnin, snad díky přítomnosti vnoučat, se Billy najednou změnila. Byla usměvavější, jako první na nás mávala, když jsme vyšli před náš dům. Každý den také zvala našeho syna, aby si k nim šel s Karlem a Shelby hrát, k čemuž ho samozřejmě nemusela pobízet dvakrát. A tak se pomalu, ale jistě začala budovat vzájemná důvěra a zároveň začala klíčit i první semínka nového přátelství.

Jedno odpoledne jsem na naší verandě za domem grilovala večeři, když jsem uslyšela křik a pláč. Rychle jsem s neblahým tušením vyběhla před dům, neboť jsem věděla, že kluci jezdí s celou partou na kolech po okolních ulicích. A opravdu, byl to náš Pavlík, který se za doprovodu ostatních belhal domů s odřenými a zakrvácenými končetinami, a za ním Karl s rozbitým kolem. Nestačila jsem Pavlíkovi ani zkontrolovat rozsah jeho odřenin, když se s tichým zaťukáním otevřely hlavní dveře, a v nich stála Billy. Rozpačitě se na mně usmála a rychle se hrnula k našemu zraněnému, který stále potichu vzlykal.

Billy ho pohladila po vlasech a něco mu pošeptala do ucha. Poté vytáhla z kapsy malou krabičku z umělé hmoty. Když ji opatrně otevřela, uviděla jsem jakousi zelenou mastičku, kterou začala prstem jemně natírat na odřená místa. Když byla hotová, podala mi krabičku se zbytkem mastičky a oznámila mi, že mám odřeniny ošetřovat třikrát denně. Jen jsem přikývla. Byla jsem samozřejmě zvědavá, jakou mastičku Billy použila, ale nechtěla jsem balení zkoumat v její přítomnosti. Když po několika minutách odešla a já jsem se na krabičku nedočkavě podívala, nebylo na ní napsáno nic. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nebyla nervózní. Pavlíkovo koleno, holeň, loket, dlaň, vše pokryto matlavou zelenou mastí bez výrazné vůně, a já jsem netušila, co to bylo.

Nakonec jsem to psychicky nevydržela a poslala malého Karla, který stále seděl bez hnutí vedle svého zraněného kamaráda, aby se doběhl babičky zeptat, jakou mastičku nám to vlastně přinesla. Karl se vrátil za pár minut a důležitě mi sdělil její název: Stopa bílého muže. Horlivě jsem zalistovala v našich slovnících - a nenašla nic. Zajela jsem i do blízké lékárny a optala se magistra, ale ani jemu tento indiánský název nic neříkal. Pavlík se mezitím oklepal a tvrdil, že bolest pominula, a tak jsem se nakonec s těžkým srdcem rozhodla, že tajemnou mastičku necháme, ať nás překvapí.

Překvapila. A příjemně. Pavlíkovi se rány přes noc zhojily až zázračně rychle, a moje zvědavost se nadále stupňovala. Kolem oběda jsem se nakonec odhodlala k návštěvě. Když mi Billy otevřela dveře od domu, srdečně jsem jí poděkovala za zázračný lék a zároveň jí požádala, aby mi znovu prozradila, z jaké tajemné byliny byl vyroben. Třeba to nakonec malý Karl popletl, chlácholila jsem se.

Bylina se jmenuje Stopa bílého muže, anglický název neznám“ usmála se Billy.

Byla jsem trošku zklamaná, ale jen na chvíli. Evidentně se jedná o tajemnou indiánskou bylinku, a když mastičku nezná ani místní lékárník, je to určitě nějaký starý indiánský recept, předávaný v tajnosti z generace na generaci, který zůstal naší civilizací dosud neobjeven! Navíc mi Billy nabídla, zřejmě pobavená mým udiveným výrazem, jestli se tedy nechci podívat, jak ta zázračná bylinka vypadá. Radostně jsem souhlasila a pospíchala za ní do kuchyně, kde se mi nabídl velice zajímavý pohled. Na lince, stole i židlích byly všude rozložené staré noviny, na nichž se sušily nějaké listy.

Stopa bílého muže,“ ukázala má tajemná sousedka na stůl, a já se naklonila, abych je lépe viděla. A viděla jsem. Po celé kuchyni ležely na novinách mladé lístky - jitrocele...

Přeji všem krásný víkend,

Pavlína O ́Toole

Autor: Pavlina O'Toole | pátek 24.9.2010 4:35 | karma článku: 30.02 | přečteno: 3198x

Další články blogera

Pavlina O'Toole

Pan prezident asi nemá angličtinu rád

Když jsem v neděli večer zhlédla záznam z čínského studia během prezidentovy návštěvy a pak si poslechla i záznam Hovorů z Lán, poléval mě místy studený pot z jeho výslovnosti, z nesrozumitelného povídání, ale zejména pak při jeho svérázném překladu z angličtiny do mateřského jazyka. Ráda bych mu nejen vysvětlila, v čem dělá chyby a v čem se mýlí, ale navrhla bych mu i rozumné řešení.

4.11.2014 v 2:36 | Karma článku: 48.83 | Přečteno: 89871 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Alice Kopřivová

Je stále děsný horko.....

a moje mamka je chalupě sama, telefon už má tři dny nedostupný. Je jí přes sedmdesát. Ne, nemám o ni strach. Při její vitalitě? Jenže co kdyby...

22.6.2017 v 19:01 | Karma článku: 12.79 | Přečteno: 313 | Diskuse

Aneta Nováková

Nepodvádím! Jde čistě o fyzickou potřebu.

Kdybych přestal chodit do bordelu, zničil bych své manželství. Našel bych si milenku a možná se i zamiloval. Tohle je bezpečnější.

22.6.2017 v 18:00 | Karma článku: 9.57 | Přečteno: 537 | Diskuse

Petra Polsen

Opice v hlavě

Nedávno jsem se dověděla, že všichni máme v hlavě opici, která nás může sežrat zaživa. Když nemá delší dobu co na práci...

22.6.2017 v 10:31 | Karma článku: 11.25 | Přečteno: 224 | Diskuse

Denisa Madarova

Třicet pět plus aneb pojďme se sejít v blázinci

Pro případné komentátory již dopředu avizuji, ano, opět jsem si přišla vylít srdíčko. Inu a co na tom. Kdo nic nevylije, nemůže po sobě utřít bordel.

21.6.2017 v 23:44 | Karma článku: 23.25 | Přečteno: 1713 |

Iva Votočková

Z Deníku Bridget Jonesové: Když na dveře zaklepe čtyřicítka ;-)

Začíná se to lámat, jaro života mám za sebou a nastává zřejmě čas, kdy se bude bolest stále více vkrádat do mého života ;-) a nebude jiného východiska než ji přijmout. Tak vítejte radosti druhé půlky mého života. Zvu vás dál. <3

21.6.2017 v 13:50 | Karma článku: 10.28 | Přečteno: 746 | Diskuse
Počet článků 64 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 5682
Mám ráda děti, lidi, zvířata, přírodu a život, i když možná ne přesně v tomto pořadí. Snažím se dívat na sebe i svět kolem s úsměvem a nadhledem. Dělám, co mě hrozně baví, a doufám, že mi to tak vydrží.
...


Čas Robinsonů

A Time to Cast Off


...
geovisite
geovisite

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené knihy

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.